Roman Izzi Izaiáš je zakladatel, zpěvák a nepřehlédnutelný frontman hardrockové kapely Doga, se kterou poprvé prorazil v roce 1992 vítězstvím v soutěži Zlatý Ambrož. Od té doby se s Dogou výrazně vryli do podvědomí českých rockových fanoušků, mimo jiné i jejich prvním a dosud nezapomenutelným hitem „Nejsi nevinná”. Do této chvíle má kapela Doga na kontě 10 řadových alb, 1 Best Of, 3 koncertní DVD, 20 videoklipů a ke 20-ti letému výročí kapely vyšla i kompilační kniha „XX let dogové závislosti” od Jaroslava Špuláka. O úspěšnosti skupiny hovoří stovky odehraných koncertů, i po boku takových hvězd jako Scorpions, Manowar, Nazareth, U.D.O., Uriah Heep, Slade a dalších.


Od roku 2003 se stal také členem skupiny Legendy se vrací, v roce 2004 se objevil i jako herec ve filmu „Choking Hazard”, režiséra Marka Dobeše, ve kterém ztvárnil roli pornoherce-jehovisty. K jeho zálibám patří silné motorky, thai-box a netají se ani svou oblibou k tetování, o čemž se můžete přesvědčit na vlastní oči na některém z koncertů. Jeho život je zkrátka rock ´n´roll!

Kurva jste tady ?! 

ROZHOVOR:

VM: Ahoj Izzi, jak sis užil léto? Měl jsi vůbec čas na nějakou dovolenou?
RI: Abych se přiznal, tak jsme měli naplánováno nějakých dvanáct koncertů v červnu, šestnáct koncertů v červenci a šestnáct v srpnu, byli jsme maximálně vytíženi a padali jsme na držky, ale naštěstí jsem si odpočinul v květnu a v březnu, takže jsem dovolenkoval dřív a léto jsem si užil na koncertech a festivalech a občas i na motorce.

VM: Jak dlouho funguje kapela DOGA?
RI: Letos máme 31 let.

VM: Vaše poslední album je z roku 2017 a jmenuje se „HARD WERK”, jak probíhalo natáčení?
RI: Tím, že je to naše desátá deska, tak si říkáme: „Máme fanouškům vůbec ještě co říct a nabídnout, abychom se pořád neopakovali?” Spousta kapel sice desky točí, ovšem ty alba jsou úplně stejná, což si myslím, že v našem případě není až taková pravda. Samozřejmě rukopis, způsob zpěvu atd. vždycky zůstává. Jsem přesvědčený, že deska „HARD WERK” se nám povedla. Zbytek už musí posoudit fanoušci, jestli se jim líbí. Vyprodal se celý náklad, budeme ho dodělávat, tak si myslím, že CD mělo úspěch.

VM: Říkal jsi, že je to již desáté studiové album a podle ohlasů fanoušků jde o vaše nejlepší album vůbec, máš stejný pocit?
RI: Teď jsem na to v podstatě odpověděl, že mám. Spousta kapel natočí první, druhou a třetí desku a ty jsou skvělé, ale pak už to jde setrvačností a já si myslím, že když se podaří natočit desátá deska a je dobrá, tak je to o tom, že ta kapela funguje, že má pořád co říct, že máme nápady a to je důležité. Troufám si říct, že i ty desky před tím nebyly o nic horší, třeba podle mě byla výborná deska „KARIKATURY”. Spousta fanoušků ti zase řekne, že nejlepší deska byla první.

VM: Natočili jste videoklipy ke třem skladbám z tohoto alba, máte v plánu další?
RI: My jsme původně chtěli natočit klip na „DEJ MI DUŠI SVOU”, ale tím, že jsme to nestihli, protože jsme byli vytíženi koncertně, tak teď budeme točit bestofku, ale nebudu předbíhat.

VM: Máš nějaký hudební vzor? Jaké kapely tě formovaly?
RI: Já jsem vyrůstal na kapelách jako Iron Maiden, Judas Priest a Accept. Víceméně mám ty kapely dodneška rád. Samozřejmě mezi ty největší oblíbence patří Motörhead, Lemmy byl mistr a bavila mě ta jeho přímočarost, ta jeho správná dravost a svým způsobem i jednoduchost.

VM: Jak se připravuješ před koncertem? Máš nějaké rituály?
RI: Rituály nemám. My se snažíme jezdit na koncerty o hodně dřív, kolikrát dřív než předkapely, protože si chceme všechno připravit, aklimatizovat se, chceme nechat dýchat kytary, my máme kytary ve velkých futrálech, tak je třeba, aby to dýchalo, takže my se snažíme k tomu přistupovat s maximální odpovědností. Samozřejmě na vesnicích si dáme panáčka na zahřátí, pozdravíme se s fanoušky. My těch koncertů jezdíme + – osmdesát ročně a za ty léta, za těch 31 let, máme v podstatě v každém městě spoustu kamarádů, známých, takže vždycky pokecáme.

VM: Býváš před koncertem nervozní, po tolika letech?
RI: Není to tréma, ale nervózní bývám.

VM: Kdybys nebyl muzikant, jaká by byla tvá profese?
RI: Já už jsem to říkal v nějakých rozhovorech, že bych nakupoval zboží za účelem dalšího prodeje (smích). Já jsem vyučený mechanik opravář, ale myslím si, že bych tu práci nedělal, těžko říct.

VM: Pamatuješ si, kdy jsi poprvé vzal kytaru do ruky a jaké byly začátky tvé muzikantské cesty?
RI: Vzpomínám si, že jsem viděl hrát kluky, kteří to opravdu uměli, tak jsem chtěl taky umět hrát, já jsem jim záviděl, jak ty holky na ně koukaj. Rodiče mi koupili první kytaru, samozřejmě po pár dnech kytara ležela asi rok na skříni. Pak jsem zase viděl, jak někdo hraje, tak jsem začal cvičit, naučil jsem se pár akordů, no a začal jsem zakládat kapely. Nikdy jsem nevěřil tomu, když jsem měl první kapelu Service Rock Band, že budeme veřejně vystupovat, hráli jsme ve sklepě nebo ve zkušebnách a vidíš to, dneska hraju s kapelou 31 let.

VM: Co tě čeká v nejbližší době? Jaké máš plány do budoucna?
RI: V nejbližší době mě čeká celkem dost práce, protože musíme jít do studia, natočit novou pecku na bestofku. Tím, že máme letos 31 let, tak chceme na bestofku dát 30 starých věcí a 1 novou a na tu chceme natočit klip, takže musíme jít do studia. Shodou okolností Aleš Brichta slaví šedesátiny, tak tam jedu zpívat jednu pecku, kterou samozřejmě ještě neumím, mám zpívat „Šeherezad”, uvidíme jak to dopadne. Teď máme ještě do konce roku tak 15 až 20 koncertů a připravujeme se pomaličku na točení jedenácté řadovky.

VM: Co považuješ za nejsilnější stránku DOGY?
RI: To, že kapela hraje pořád spolu. Bohužel nám zemřel baskytarista, ale jinak je kapela v podstatě v neměněné sestavě. S bubeníkem hraju, teď to bude 30 let, s kytaristou 25 let tuším a baskytarista, který je nováček, bude 15 let s náma, takže za nejsilnější stránku považuju to, že jsme spolu vydrželi tak dlouho a pořád jezdíme tolik koncertů a pořád to ty lidi baví a to je ten největší úspěch. Hlavně nás to taky baví, baví nás žít ten život, já bych asi nechtěl, nebo spíš nezávidím těm velkým kapelám, jako je například Kabát, to jsou kamarádi a mám je strašně rád, hodně nám pomohli, když nás vzali před léty před sebe. Nechtěl bych jezdit deset koncertů za rok, třeba pro haly, ale co bych potom dělal? Já jsem zvyklý jezdit osmdesát koncertů ročně a nás strašně baví jezdit, to je ten rocknroll.

VM: S rodinou žiješ v Nýdku, jak tam jsi spokojený?
RI: Jsem tam maximálně spokojený, letos tam žiju 13 let. Když jsem tam přijel poprvé, tehdy ten dům vlastnil můj kamarád, tak jsem úplně koukal a říkal jsem si, takhle by měla bydlet rocková hvězda, myslím to z prdele (smích) a za 4 roky jsem tady bydlel, ten dům jsem od něho koupil.

VM: Teď taková pikantní otázka, o rockerech se říká, že jsou jen sex, drogy a alkohol, jak je to s tebou?
RI: Nám už zbývá jen to prostřední (smích), na drogách jsme nikdy nejeli, samozřejmě byla bouřlivá léta, ale teď už je to všechno jinak, už nám není dvacet ani třicet a máme rodiny a snažíme se nějak rozumně fungovat a člověk musí být zodpovědný k sám sobě i k těm nejbližším. Dneska už je to jenom o alkoholu, myslím, že my se rádi pobavíme po koncertech, jsme schopni pařit i dva dny v kuse, takže my držíme ten prapor pořád jako zamlada.

VM: Dokázal bys říct, který váš song, máš nejraději?
RI: Určitě jich je víc, paradoxně to jsou ty věci, které nejsou ty hity, není to „Poletuju” ani „Nejsi nevinná”. Z těch novějších věcí mám rád „Od soumraku do úsvitu”, ale mám rád i skladbu „Cannibal”, kterou normálně nehrajeme. Tím, že máme deset desek, to je plus mínus nějakých 120 věcí nebo kolik to je, na každé desce je 12 pecek, takže z toho vybrat na festival je hrozně těžké. Člověk musí hrát i ty starší pecky, nemůže hrát jen novou desku, lidi chcou slyšet „Už nejsi nevinná”, „Poletuju”, „Jsem trochu divnej”, takže se to těžko vybírá.

VM: Co děláš, když zrovna nekoncertuješ?
RI: Tím, jak jsem říkal, že nás ten chlast pořád ještě baví, tak přijíždíme v neděli celkem unavení, takže se to snažím kompenzovat sportem. Já jsem dělal deset let thaibox, teď se přiznám, jsem rok vynechal, ale zvažuju, že se k tomu zase vrátím, takže teď jenom běhám, chodím běhat 3x týdně, dělám cviky na břicho, jezdím na kole, zahraju si občas tenis, občas jezdím na motorce, to mě baví a musím se udržovat, protože ta fyzička, při tom zpívání je strašně důležitá. Když jsem necvičil, tak jsem měl strašné problémy s dýcháním, když člověk jenom zpívá, tak je to v pohodě, ale když hraje na kytaru a zpívá, tak to jsou dvě věci najednou a to je strašně těžký, já jedu pořád naplno, takže se musím snažit něco dělat, né jenom chlastat, protože kdybych jenom chlastal, tak by to bylo špatný.

VM: Máš nějaký oblíbený klub, ve kterém se vám opravdu dobře hraje?
RI: Těch klubu je několik, například Roxy v Třebíči, Garage club v Ostravě, tady u nás Rokáč v Jablunkově a spoustu dalších.

VM: Teď máš prostor cokoliv vzkázat fanouškům a čtenářům.
RI: Všechny zdravím, ať si užívají života, chodí na koncerty a podporujou ty český kapely a hlavně zdraví, štěstí a ať si užívají rockové muziky u nás.

Tak to je vše, moc ti Izzi děkuji, že sis na mě našel čas a odpověděl mi na mé dotazy. Měj se krásně a ať se ti daří.
Veronika M.

Foto: zdroj – oficiální web kapely Doga